Choroby vinné révy: Mšička révokaz - jak byly zachráněny evropské odrůdy

Černý pasažér

Nebýt rozsáhlých vinohradnických znalostí našich předků ze Starého Řecka a dvou osvícených francouzských vinařů, kteří se narodili v 19. století, dnes bychom už zřejmě žádná vína vyráběná ze starých evropských odrůd nepopíjeli  a ani bychom nevěděli, jak chutnala … . 

Mezi roky 1858–1862 byl do Evropy z východního pobřeží Severní Ameriky zavlečen jeden z vůbec nejnebezpečnějších škůdců vinné révy, mšička révokaz (lat. Viteus vitifoliae), dříve chybně označována jako Phyloxéra. Je to drobný cizopasný hmyz, pouhým okem téměř neviditelný. Panuje názor, že se mšička dostala do Evropy (Londýn) na dovezených druzích amerického révy. Roku 1863 byla poprvé hlášena z vinohradů jižní Francie z přímořské provincie Languedoc (viz mapka), kam se dostala lodní dopravou. Odtud se začala šířit po celém kontinentu.

Záhy byla mšička z Evropy zavlečena i do Kalifornie. Za zkázou amerických vinic stojí pravděpodobně hrabě Agoston Haraszthy, maďarsko-americký cestovatel, často vzpomínaný jako otec kalifornského vinařství a zakladatel nejstaršího vinařství Buena Vista (1857) v Sonomě. V roce 1861 se vydal na cestu do Evropy. Stalo se tak přesně v době, kdy v Evropě vypukla epidemie, ale nikdo nevěděl, kdo je původcem nákazy. Hrabě si domů přivezl na 350 vzorků sazenic a odnoží révy, které zasadil. Bohužel, všechny rostliny po krátké době zhnědly a uschly. Hrabě nakonec zbankrotoval, opustil Spojené státy a nikdy se již nevrátil. Mšička na západním pobřeží Severní Ameriky však zůstala.

Pro znalce

Životní cyklus mšičky révokaz je složitý a trvalo mnoho let, než byl objeven. Zatímco v Americe škodila mšička jen na listech, kde vytvářela tzv. hálky (viz fotografie úvodní a vpravo dole), když se dostala do Evropy a do jiných částí světa, přizpůsobila se i k životu na kořenech (viz fotografie vlevo dole). Kořenová forma révokaze je mnohem nebezpečnější a záludnější. Vývojová stádia mšičky, tzn. larvy a nymfy, žijí hluboko v půdě a sají z kořenů mízu. Do kořenů vylučují toxiny, které brání pletivům se uzavřít. Tím vznikají nádory a hlízky. Jakmile je kořen zcela vyčerpán, mohutně deformován a postupně otráven tak, že už nemůže přijímat vodu ani živiny z půdy, rostlina začne chřadnout, až zcela uschne.

Odměna, která nebyla nikdy vyplacena

Zoufalí vinaři nevěděli, proti čemu bojují a co ve skutečnosti decimuje jejich vinice, neboť pozorovali pouze symptomy na listech a častěji v podobě hnijících a rozpadajících se kořenů. Francouzská vláda nabídla odměnu 320 000 franků tomu, kdo nalezne způsob, jak proti nákaze bojovat.

Až v roce 1868 francouzský botanik Jule-Emile Planchon z Univerzity v Montpellier objevil se svými kolegy spojitost mezi uzlíčkovitými nádory na kořenech révy vinné a cizopasným hmyzem a za původce označil mšičku. Jeho objev však vyvolal mnoho dohadů a nedůvěru, neboť část vinařů považovala výskyt mšičky na kořenech za druhotný jev. Správnost teorie potvrdil o dva roky později americký entomolog Charles Valentine Riley.

Vinaři v boji proti mšičce vyčerpali snad všechny možnosti včetně křížení evropských a amerických druhů, ale bez valného výsledku. Vědělo se, že některé americké druhy révy přesazené do vypálených a vyklučených vinohradů zůstaly vůči mšičce odolné. Skrývalo se snad tajemství k záchraně v samotné révě? Metodu štěpování evropských odrůd na americké podnože navrhli a úspěšně vyzkoušeli dva francouzští vinaři, Leo Laliman a Gaston Bazille. Odměnu se jim však získat nepodařilo. Francouzská vláda se zachovala jako chytrá horákyně a prohlásila, že se nákazu vyléčit nepodařilo, pouze zabránili, aby se nešířila dále.

Mšička u nás

Invazi mšičky révokaz již nešlo zastavit a během necelých 20 let jí podlehly 4 milióny vinic a více než 40 % všech vinic ve Francii. Podobně na tom byly i okolní vinařské země, Španělsko, Portugalsko a Itálie včetně Sicílie. Krize ve vinařství se v těchto zemích výrazně promítla do národní ekonomiky, prudce poklesla nejen produkce vína ale i dalších produktů, např. hrozinek a hroznového cukru. Naopak toto období přálo výrobě destilátů, především Absintu.

Řádění mšičky nebyly ušetřeny ani vinařské oblasti u nás a na jižním Slovensku. První doložený záznam z roku 1890 pochází z jižní Moravy ze Šatova u Znojma. V roce 1900 se mšička objevila v Mikulově a Dolních Dunajovicích, o rok později zasáhla vinice v okolí Perné a další rok byly již postiženy vinice ležící na území Bavor a Horních Věstonic.

Dlouho panovalo přesvědčení, že do Čech révokaz nedorazil. Je doložen např. z vinohradů v pražské Troji, které musely být částečně zničeny a v původním místě nalezneme vřesoviště. Před více než sto lety zlikvidovala mšička také historické vinice v Českém středohoří v okolí Třebívlic. Zoufalí vinaři tehdy všechny tratě vyklučili a vinařství tu zaniklo. Teprve v roce 2004 se začalo s obnovou. Réva se tu vysazuje na územích historických vinic s velkou pietou vůči tradičním odrůdám. Ve spisech cisterciánských mnichů z Vinařství v Malých Žernosekách na Litoměřicku existuje písemný záznam z roku 1834, který popisuje masivní výskyt mšičky. Buď si někdo spletl století, když záznam z archívů opisoval a ten se nyní chybně šíří po internetu, a nebo se jednalo o jiný druh hmyzu, což je zřejmé, porovnáme-li toto datum s rokem, kdy byl parazit oficiálně zavlečen do Evropy. Na Litoměřicku ale zůstaňme. Viniční tratě v okolí Litoměřic, Velkých Žernosek, Žalhostic a Michalovic, které patřily Státnímu statku Litoměřice, napadla v roce 1972 mšička. Celý komplex vinic pod vrchem Radobýl byl odsouzen k zániku a pro Čechy byl vydán zákaz dalšího pěstování a množení pravokořenné révy vinné.

Ještě 15 let před tím, než mšička poprvé zaútočila v Šatově, byl 3. dubna 1875 vydán zákon o šíření révokazu. Tyto předpisy zakazovaly převážet révu ze zamořených oblastí do oblastí nezamořených. Nařízení c. k. moravského místodržitelství následně upravovalo obchod s révou kořenatou, řezanou i dřevem révovým na moravském území nakaženém révokazem a v sousedním Dolním Rakousku.

Mšička révokaz se u nás vyskytuje či vyskytovala především na odrůdách Bílá kaderka, Frašták, Ryzlink rýnský a Ryzlink vlašský, Sauvignon, Bíla chrupka, Veltlínské zelené, Veltlínské červené, Müller-Thurgau, Sylvánské, Burgundské bílé, Modrý Portugal, Svatovavřinecké, Leanka (Dívčí hrozen) a Tramín červený.

Nebezpečné chemikálie, záplavy a pověry

Nešťastní vinaři zkoušeli rostliny postřikovat chemikáliemi a insekticidy, avšak bez znatelných účinků, zanechávajíc za sebou zamořenou a toxickou půdu. Ti nejzoufalejší se uchylovali k praktikám, které hraničily s magií. Zahrabávali živé žáby do napadeného kořenového systému rostlin révy či nechávali drůbež volně se pohybovat po vinohradech se zbožným přáním, že zákeřný hmyz vyzobou. Mnozí stavěli na okrajích vinic tzv. phyloxerové kříže, jakousi obdobu morových sloupů a doufali, že nákaza se jim vyhne.

Používané chemikálie zahrnovaly yperit, bojový plyn, který požívali Němci v 1. světové válce. Vinaři zkoušeli i směs vápna, naftalenu a vody, aby zabili tzv. zimní vajíčka, která přezimovala v půdě. Mezi nejčastěji používané chemikálie patřily také sirouhlík a trithionan draselný. Používaly se jako půdní vykuřovadla, byly ovšem silně toxické a práce se sirouhlíkem navíc nebezpečná pro jeho výbušnost. Celé snažení však mělo i jiný, nečekaně pozitivní dopad. Díky intenzivnímu používání toxických chemikálií již ke konci 19. století vzrostlo všeobecné povědomí o jejich účincích na člověka i rostliny.

V Portugalsku pozorovali, že v některých vinařských oblastech se hmyz nerozšiřoval. Byly to sušší písčité půdy, v nichž se invaze mšičky zastavila. Dalším způsobem potírání mšičky v Evropě, který byl však náročný na čas a provedení, bylo úmyslné zaplavování vinice vodou po určitou dobu. To však bylo proveditelné pouze v nížinách. Staří Řekové i národy z Asie tuto metodu používali již dávno, když potřebovali ze svých vinohradů vyhnat plže a různý hmyz v zimním období. Vinice však bylo potřeba zaplavovat několikrát za sebou, aby metoda byla úspěšná.

Evropská réva s americkými kořeny

Přelom 19. století a 1. polovina 20. století proběhly na vinařské scéně v duchu šlechtění. Američtí přímoplodí hybridi, získani křížením amerických druhů révy mezi sebou, byli sice vůči mšičce rezistentní, jejich víno však nemělo srovnatelnou kvalitu s tím, které se vyrábělo z evropských odrůd.

Následovalo tedy křížení evropských odrůd révy vinné s americkými druhy za vzniku tzv. evropsko-amerických přímoplodých hybridů. Později se tyto hybridní odrůdy křížily mezi sebou za vzniku zajímavých odrůd. Známý je případ francouzsko-amerického hybrida Isabella (neznámá odrůda Vitis vinifera × Vitis labrusca), který byl vysoce odolný vůči padlí i plísni révové, avšak zcela podlehl mšičce. Oblíbená odrůda, která byla vyšlechtěna v Jižní Karolíně, byla bez předchozích testů vysázena po celém vinařském světě a způsobila rozšíření mšičky i tam, kde ještě nebyla hlášena. Doporučuje se proto hybridní odrůdy nepěstovat vůbec, neboť bývají zdrojem nákazy, anebo je roubovat na odolné americké podnože.

Štěpování jako záchrana

Řešením se nakonec ukázala být nepřímá ochrana, která je zatím nejspolehlivější. Vinaři začali štěpovat očka původních evropských odrůd révy vinné a kvalitních francouzsko-amerických hybridů na americké podnože, které byly dovezeny speciálně pro tyto účely a byly prokazatelně odolné vůči mšičce. Ačkoliv se metoda štěpování používala již ve starověku, postupně upadla v zapomnění. Tím došlo k záchraně mnoha starých odrůd evropské vinné révy pro budoucí generace.

První velká zásilka rezistentních amerických podnoží přišla do Evropy z oblasti východně od Skalnatých hor a odrůdy, které vykazovaly nejvyšší rezistenci, pocházely z druhů Vitis riparia, V. aestivalis a V. rotundifolia.

Co je štěpování?

Štěpování je způsob rozmnožování, které je náročné na manuální zručnost a čas. Spočívá v umělém spojení části jedné rostliny (podnože) s částí jiné rostliny. Tyto dvě rozdílné části (může se jednat i o více částí) po srůstu vytvoří rostlinu jedinou. Nejčastějšími způsoby štěpování je roubování a očkování.

Pro naše vinařské podoblasti nejlépe vyhovují podnože amerických druhů Vitis rupestris a Vitis riparia, které jsou odolné nejen vůči révokazu, ale vykazují úplnou odolnost i proti plísni révové (peronospora). S úspěchem byly vyzkoušeny též podnože amerických hybridů s Vitis berlandieri. Ačkoliv tento americký druh révy není vhodný k štěpování, je výborně přizpůsobený k růstu ve vápencových půdách. Ty jsou typické především pro francouzské a další evropské vinice. Problém byl vyřešen. Vitis berlandieri byla následně zkřížena s V. rupestris a V. riparia a vznikly osvědčené podnože vhodné k růstu na vápencových půdách, které se úspěšně uchytily i na jižní Moravě.

Vždy ve střehu

Dodnes je výskyt mšičky ve vinohradu bezprostředním nebezpečím. Prakticky všechny rostliny révy, které se dnes v Evropě pěstují, mají americkou podnož a tam, kde se révokaz vyskytuje, je tato povinnost dána zákonem. Existují akademické debaty o tom, zda víno, vyrobené z pravokořenných rostlin, je kvalitnější než to, vyrobené z rostlin s americkými kořeny.

Vinohrady, které přežily invazi

Na vinicích malebného ostrůvku Santorini roste původní řecká bílá odrůda Assyrtiko, která nepodlehla mšičce a vykazuje vůči ní určitou rezistenci. Ostrov je sopečného původu a nachází se severně od Kréty ve vodách Středozemního moře. Předpokládá se, že tato odolnost, mezi evropskými odrůdami neobvyklá, má původ v minerálním složení půdy (sopečný popel), v níž jsou rostliny pěstovány.

Ve Francii by se existence vinice starší než je doba spojená s nájezdem mšičky, rovnala „zázraku“. Ten existuje v Sarragachies ve vinařské oblasti Armagnac. Nachází se zde vinice stará 200 let, která byla v roce 2012 vyhlášena Francouzskou historickou památkou. V Champagni je také jedna vinice, která zůstala ušetřena. Pěstuje se zde Pinot Noir, který nebyl nikdy štěpován na americké podnože. Majitel vinice Maison Bollinger zastupuje šampaňský dům Bollinger.

Celý seriál o vybraných chorobách révy si můžete přečíst zde:
1. část: Choroby a škůdci vinné révy
2. část: Padlí révové - nezvaný host z Ameriky
3. část: Mšička révokaz - jak byly zachráněny evropské odrůdy
4. část: V zajetí peronospory
5. část: Neléčitelná Esca a Petriho choroba v evropských vinicích
6. část: Esca a Petriho choroba révy – jak zabránit jejich šíření ve vinici a možná zdravotní rizika pro člověka 

Literatura a další zajímavé čtení:

• Amerine M.A. (1969). An introduction of the pre-repeal history of grapes and wines in California. Agriculture History 43: 259-268.
• Blatný C., Starý B., Nedomel J. (1956). Choroby a škůdci ovocných rostlin. Ovocnická edice. Nakladatelství Československé Akademie věd, Praha.
• Morrow D.W. (1973). Phylloxera in Portugal. Agricultural History 47: 235-247.
• Nečas T., Krška B. (2006): Dactylosphaera vitifoliae. Interaktivní databáze chorob a škůdců ovocných plodin.
• Rogove M. (2009). Phylloxera: A brief history and review of biotechnology in management techniques fromt he rudimentary and elementary to molecular. Topics in modern Biology BIO 318M2. Bard College at Simon´s Rock.
• Springer (1891). Phylloxera. Royal Gardens, Bulletin of Miscellaneous Information. London.