Stinné stránky vinařské turistiky na Moravě

Žádnou inspekci tu nechceme

Mnozí restauratéři už si zvykli (i když stále trochu zatínají zuby) na různé foodblogery, kteří si fotí talíře a zapáleně hodnotí jídla. V mnohých vinařstvích je ale stále zákazníkem prakticky jen turista, který si cestou zajde na dvě deci „čehokoliv dobrého" nebo „toho, co máte nejlepší". Já naopak chodím ochutnat co nejvíce ze sortimentu vinařství a nestačí mi jen se u skleničky správně zatvářit. Pečlivě si své dojmy zaznamenávám do bloku, abych měl pak z čeho čerpat nejen při pozdějším nákupu, ale třeba i při archivaci (viz článek proč si psát poznámky). Přiznávám, že můžu někdy u obsluhy budit zdání nějaké úřední kontroly, ale většinou se mě zeptají a já je s úsměvem uklidním, že jsem jenom pošuk, a vše skončí tak nějak všeobecně příjemným a mnohdy i bujarým (podle počtu vzorků) rozhovorem o vínech.

Ne tak ve Vinařství Pod Martinkou, kam jsem zavítal před dvěma lety s touhou poznat lépe místní produkci. Po prvním pokusu o vyvrácení chiméry místního obsluhujícího jsem myslel, že bude vše probíhat standardně, ale při dalších vzorcích se situace vyhrotila, když muž zvýšeným hlasem vyzýval, ať se sakra přiznám, že jsem z inspekce, a nedělám z něj blbce. Těžko se dokazuje, že něco nejste, a protože ovzduší nebylo příliš přátelské, rozhodl jsem se zdejší vinařství opustit. Když má někdo podobně utkvělou představu, je dost možné, že nemá úplně čisté svědomí. Po zaplacení jsem popřál pánovi klidný zbytek soboty (a přiznávám, že jsem to nemyslel zcela upřímně) a vyšlápnul si na Pálavu. Návštěvu si znovu zopakovat nehodlám a zdejší vína také nebudou ta, která bych vyhledával.

Vína minimálně deci

Jak jsem již psal výše, podstatou krásy návštěvy vinařství by měla být možnost ochutnat co nejvíce vzorků, aby si člověk udělal jasnější obrázek o nabízeném sortimentu. Těžko se vám to podaří, pokud je minimální degustační množství celé deci. Kolik toho zvládne normální člověk ochutnat? Ne mnoho. Přitom se stává rozlévání vín po „půldecce" standardní už i ve vinotékách, v místě produkce vína by to mělo být jasnou samozřejmostí. Neplatilo to ve firemní vinotéce Vinařství Volařík v Mikulově, kterou jsem navštěvoval několikrát ročně, abych vůbec ochutnal trochu více vzorků než tři či pět. Korunu tomu nasadila obsluhující slečna, která letos návštěvnicím žádajícím Tramín červený sdělila, že „pan Volařík nevyrábí červená vína..." Čekali byste podobnou erudici ve firemní vinotéce? Snažil se to zachránit její kolega, který zákaznice správně odkázal na lahev Gewürztramineru, tragikomičnosti celé situace ale nezabránil.

Paštiku s sebou?

Nižším tempem se spolu s vinařskou turistikou rozvíjí ve vinařských obcích gastronomie. Čím menší obec tím zpravidla větší problém sehnat zde dobré vydatné jídlo. Například při víkendové návštěvě proslulých popických vinařství Gotberg a Sonberk se zpravidla bez vlastních zásob neobejdete, přitom nějaký podnik v obci by mohl určitě z jejich známosti těžit. Jen velmi zvolna se gastronomie rozvíjí ve Valticích, při výrazné návštěvnosti „hlavního města vína" ale jen těžko seženete v době oběda či večeří volné místo v kvalitnějších restauracích. To v Mikulově je to podstatně veselejší. Rád jsem občas zavítal do hotelu vinařství Galant, abych po náročném dni načerpal energii z místního jídla a třeba i vína. Letos v létě mě ale velmi překvapila slečna servírka sdělením, že „v sezoně v restauraci neobsluhujeme, jenom na zahrádce". Většinou jsem to slýchával naopak. V parném létě ale nejsem příznivcem zahrádek, zvláště mám-li si vychutnat vůně vína či jídla, které výrazně narušují zejména kuřáci.

Jak jste spokojeni s tuzemskou vinařskou turistikou vy? Co vás nejvíce pálí?