Choroby a škůdci vinné révy

Evropské a americké druhy révy

Největší pohromy, jaké evropské včetně českého vinařství ve své historii pamatuje, souvisely s dovozem amerických druhů révy do Evropy. Ať už za účelem křížení s evropskými odrůdami či jako botanické vzorky pro akademické studium. V Evropě je jediným druhem réva vinná (lat. Vitis vinifera) a její mnohačetné odrůdy, které vznikaly spontánním křížením v přírodě nebo byly cíleně vyšlechtěné. Naopak východní a jihovýchodní části Severní Ameriky jsou považovány za centrum rozšíření mnoha planě rostoucích druhů révy, např. Vitis aestivalis (réva letní), V. berlandieri, V. cinerea (réva popelavá), V. labrusca (réva americká), V. riparia (réva pobřežní), V. rotundifolia (réva okrouhlolistá neboli muscadine) a V. rupestris (réva skalní). Některé z nich později sehrály důležitou roli v Evropě při šlechtění a výběru vhodných amerických podnoží, které by byly rezistentní vůči hmyzím škůdcům. Ale nepředbíhejme.

Americké druhy révy se k výrobě vína příliš nehodily. Důvodů je několik, například jejich malá cukernatost, příliš vysoký obsah kyselin či naopak, a u některých druhů je charakteristická silná pachuť tzv. liščina. Vinná tradice je tak na severoamerickém kontinentu spojována až s příchodem křesťanství a používáním mešního vína.

Planě rostoucí americké druhy révy, které po mnoho generací rostly v bezprostředním ohrožení hmyzích škůdců i parazitických hub a nebyly hýčkány v kvalitních pohnojených půdách jako evropská ušlechtilá vinná réva, byly vůči parazitům mnohem odolnější. Během dlouhé doby evoluce se u nich vyvinuly obranné mechanismy, které parazitům znepříjemňovaly život či je zcela odradily. Například silnější pokožka na kořenech, listech i silnější slupka bobulí nedovolí škodlivému hmyzu se přisát. Listy hustě porostlé chloupky zabraňují houbovým výtrusům se přichytit, klíčním vláknem vniknout do průduchu a rostlinu infikovat.

Tři pohromy z Ameriky

S rychlejší lodní dopravou se do Evropy dostali parazitické houby a hmyzí škůdci, kteří by dlouhou cestu jinak nevydrželi a kteří na "starém kontinentu" nacházeli nové, leckdy příhodnější podmínky. Například mšička révokaz mohla překonat velkou vzdálenost jen díky rychlému transportu po moři, který umožnil vynález parního stroje. Lodě na parní pohon byly výrazně rychlejší než dosud používané plachetnice. Za nekontrolovatelným šířením nákazy stála i obyčejná lidská neznalost, neopatrnost a lehkomyslnost při dovozu amerických druhů révy a nekontrolované experimenty s křížením bez karanténních opatření.

Tři pohromy přišly krátce po sobě v druhé polovině 19. století, avšak s následky zničených vinohradů a zamořením půdy insekticidy a chemikáliemi na bázi síry a mědi se mnohé evropské regiony potýkaly ještě dalších 70 až 100 let. Mnoho poničených vinic bylo vědomě několikrát zlikvidováno, rostliny pokáceny, vyklučeny a spáleny i s kořeny. Na vinicích se začaly vysazovat nově vyšlechtěné rostliny, změnilo se původní spektrum pěstovaných odrůd a řada místních odrůd zcela zmizela zdecimována sérií chorob.

Cesta z pekla

Jako první „obsadilo“ Evropu v roce 1845 padlí révové. Silně invazivní parazitická houba se během několika let rozšířila po celé západní a jižní Evropě a přes Německo a Rakousko zamířila do Čech, na Moravu (50. léta 19. století) a Slovensko. Krátce poté, co se padlí rozšířilo po Evropě, byly ze Severní Ameriky dovezeny další planě rostoucí druhy révy (a jejich odrůdy)  za účelem křížení a také ve snaze najít pro evropské podmínky rezistentní odrůdy. V dobrém úmyslu se však ukrýval ďábelský plán přírody, který si žádný vinař neuměl ani v nejčernějším snu představit. Bohulibé snahy totiž vyústily v zavlečení dalších parazitů a škůdců, především plísně révové a mšičky révokaz. Americké druhy révy si totiž sebou do Evropy přivezly i své „spolubydlící“, na které evropská vinná réva ani vinaři nebyli připraveni.

Jestliže padlí révové bylo pohromou pro evropské vinice, zavlečení drobného cizopasného hmyzu mšičky révokaz (1860) se rovnalo apokalypse. Mšička napadala kořenový systém, nebylo ji vidět a nikdo zpočátku nevěděl, co stojí za rozpadajícími se a hnijícími kořeny. Mezitím se šířila po Evropě rychlostí blesku a pouze vinice s písčitým podložím, např. v Portugalsku, či pravidelně zaplavované vinice, jí dokázaly částečně vzdorovat. Ke konci 19. století se na evropském kontinetu rozšířila silně invazivní parazitická houba plíseň révová, lidově řečená perenospora.

Ke konci 19. století šlechtitelé začali křížit americké druhy révy, které byly vůči zavlečeným chorobám a především mšičce odolné. Tak vznikli američtí přímoplodí hybridi, např. Clinton, Herbemont, Jacques, Noah či Othello. Jejich víno však nedosahovalo kvality evropských odrůd a od jejich pěstování se brzy upustilo. Následovalo období, kdy se šlechtitelé soustředili především na křížení amerických druhů s evropskými odrůdami za účelem vylepšení kvality vína a zvýšení odolnosti vůči mšičce a houbovým chorobám. Tak vznikli první francouzsko-američtí přímoplodí hybridi, kteří však byli různě odolní a řada z nich šířila choroby do dalších částí světa. Vše se vyřešilo až štěpováním. Evropské odrůdy, které přežily, a nově vyšlechtění francouzsko-američtí hybridi se začali roubovat na americké podnože odolné vůči mšičce révokaz. Šlechtění odrůd, které tvořily nadzemní část, se tak mohlo soustředit na jiné choroby a také vyšší kvalitu hroznů. V této době vznikla celá řada zajímavých hybridů, z nichž se některé pěstují v Evropě či v Severní Americe dodnes, např. Aurora, Baco noir, De Chaunac, Chambourcin, Chancellor, Isabella, Landot, Seyval blanc, Verdelet, Vidal blanc a Villard blanc.

Odkaz 19. století

Vžijme se na chvíli do kůže lidí v polovině 19. století. Základním problémem při hledání řešení a úspěšné léčby postižených vinic byla naprostá neznalost životních cyklů parazitických hub a hmyzích škůdců, chybělo základní povědomí. Vždyť jen spojitost mezi hnijícími a rozpadajícími se kořeny révy a výskytem mšičky trvalo objevit téměř 20 let. Princip infekce a její šíření, hluboký smysl karantény dovážených rostlin, vše, co nám dnes připadá samozřejmé a logické, tenkrát neexistovalo a čekalo na objevení. O životě mikroorganismů a parazitických hub se mnoho nevědělo. Teprve ke konci 19. století odhalil francouzský biolog a lékař Louis Pasteur princip mléčného, octového a alkoholového kvašení a prokázal, že se tak děje díky mikroorganismům. V této souvislosti objevil pro svět sterilizaci, které se dodnes říká pasterizace.

Parazitické houby dovezené ze Severní Ameriky již v Evropě zůstaly a evropská vinná réva se stala jejich nedobrovolným zajatcem a oblíbencem současně. Přestože vinaři dnes dokáží s oběma patogeny celkem úspěšně bojovat a podle počasí v zimě a na jaře odhadnout jejich výskyt a lokálně choroby potlačit, výskyt mšičky révokaz je stále velký problém a napadené vinice se dostávají automaticky do karantény. V sérii článků, které jsme pro Vás připravili, se dozvíte, jak s chorobami vinaři tenkrát bojovali, jak a co stálo za jejich šířením a které odrůdy révy se ukázaly jako nejodolnější. Boj za záchranu evropské vinné révy samozřejmě poznamenal dnešní odrůdovou skladbu vinohradů včetně těch v Čechách a na Moravě.

Celý seriál o vybraných chorobách révy si můžete přečíst zde:
1. část: Choroby a škůdci vinné révy
2. část: Padlí révové - nezvaný host z Ameriky
3. část: Mšička révokaz - jak byly zachráněny evropské odrůdy
4. část: V zajetí peronospory
5. část: Neléčitelná Esca a Petriho choroba v evropských vinicích
6. část: Esca a Petriho choroba révy – jak zabránit jejich šíření ve vinici a možná zdravotní rizika pro člověka 

Úvodní fotografie: Foto © www.wisegeek.com